První příspěvek do mého blogu. Říkala jsem si – ten musí byt perfektní. Jenže kdyby měl být perfektní, tak by pravděpodobně ani vůbec nevznikl.
Přátele mi říkali, napsala jsi knihu a další dvě máš rozepsané, psaní je pro tebe brnkačka. Ano, v hlavě mám tolik témat, které z nich však je hodné být prvním? Potřebuju něco fakt velkého.
Můj blog má zároveň informovat o aktualitách, mám tedy napsat báječné myšlenky o současné hrozbě koronaviru? Jak se ocitám mezi dvěma tábory? Jedni jsou vyjukaní a mají z neznámého viru strach. Jak si více ubližují spíše tím strachem, potažmo stresem z něj? Druzí ho naopak vůbec neberou vážně. Argumentují, že sezónní chřipka je horší a zanechává za sebou více škody. Tento druhý oddíl se pravděpodobně cítí mnohem lépe a hlavně v pohodě.
Také je tu pár mých známých, kteří opravdu onemocněli. Někteří s velmi těžkým průběhem nemoci COVID-19, kdy říkají, že by tu bolest na hrudi nikomu nepřáli. Jiní s lehčím průběhem a naštěstí se vyléčili i jejich starší rodiče, také stiženi touto chorobou.
A já s malým prckem tady někde mezi nimi se snažím mimčo maximálně chránit, přesto si zachovat klidnou hlavu a tak být v pohodě. Čemuž možná napomáhá i fakt, že nemáme televizi (ani tam, kde momentálně trávíme karanténu – na statku rodinného přítele, na samotě u lesa) a mediální masáž nás díky tomu míjí.
Myslím si, že i přes všechna negativa, která na nás média střílí, přináší tato situace spoustu pozitivního – přinejmenším dbáme více na hygienu a to není v našem civilizovaném světě vůbec na škodu. Ta zářnější pozitiva jsou uvědomění si, že jsou kolem nás báječní lidé, a všichni společně se stále umíme chovat jako lidé. Ještě jsme solidární a umíme semknuti táhnout za jeden provaz proti společnému nepříteli. Najednou jsme schopni vzdělávat naše děti sami, pracovat z domova, žít se 75 % našeho běžného platu, uběhnout maraton na své zahradě, trávit méně času v hospodě a více v přírodě, vybrat více peněz potřebným, přinést nákup sousedovi… Jak se říká “V nouzi poznáš přítele”.
Pak je tu také “Nouze tě naučí”, a i my si uvědomujeme, že v nejisté době v sobě umíme zmobilizovat svou někdy jen skrytou kreativitu a přijít s nápady, o kterých se nám v běžném režimu ani nesnilo… To, co má, přežije. A teď nemyslím lidé, spíše firmy a materiální věci. Co je nadbytečné, to se rozplyne, protože tu není dostatečná potřeba toho daného, aby to mohlo přežít. A tak to má být.
Navíc má spousta z nás čas na věci, na které se v našem „předkorona“ životě nedostávalo dostatečně – ať už je to trávení více času s rodinou, v přírodě, nad svými koníčky, nebo uvědomování si sebe sama. Mít čas sám pro sebe a na sebe je velmi VELMI důležité.
Vůbec mne fascinuje tato doba roušková, kdy vyjdete ven a máte pocit, že jste se ocitli ve sci-fi realitě. V přírodě se s ostatními zdravíte tolerantním nasazením roušky. Z fleku můžete jít zákonně maskováni udělat banku nebo svým malým špuntům říkáte, tak jako já: „Maminka je bandita.“
Najednou jsem se rozepsala, slova mé ruce po klávesnici hnala takovou rychlostí, že je tu článek ani nevím jak :-). Což mne evokuje k myšlence: „Neřešte, kde začít. Nehledejte perfektní úvod. Prostě jen začněte. Ať můžete mít skvělý závěr.“
