Nemám televizi, takže nejsem omasírovávaná různými katastrofickými scénáři…
Pokud se budu chtít zahlcovat negativními myšlenkami, mohu zajet k mamince na oběd a dívat se na její televizi do aleluja. O současném lockdownu (oh pardon, tentokrát to tak nenazýváme) jsem se dozvěděla úplně náhodou v obchodě s nábytkem, když jsem si šla koupit polici na zvelebení kuchyně. Vypadala jsem asi jako hlupák, neznalost přeci neomlouvá. Na druhou stranu jsem pociťovala jakousi hrdost, že některé věci jdou mimo mou mísu. I když samozřejmě soucítím s lidmi, kterým všechna vládní nařízení, a hlavně celá korona-aféra ničí životy, nebo je alespoň činí méně komfortními.
Nechci se zde opírat do politiky žádného státu, ale intuitivně mám někdy pocit, že prostě Čína už měla dost, aby se Severní Amerika stále cítila jako vítěz i spasitel světa. Rozhodla se tedy po svém ukázat, kdo umí ovlivnit situaci v celém světě. Anebo nás jen chtěla posunout k hudbě budoucnosti, tak jak ji známe třeba z Pátého elementu.
Ale to je jedno. Co je mému srdci nepříjemné (pominu-li všechny ty životy, které padají v souvislosti se zabijáckým virem, o čemž tento článek ale není) je fakt, že necestuju ven. V těhotenství jsem sice byla mimo republiku na mnou organizovaných konferencích, kromě práce jsem si dané země však moc neužila. Alespoň ten pocit z cestování byl. Barcelona byla poslední, pak už mne těhotnou do letadla nepustili. Je tomu více jak rok a půl a cestování mi fakt chybí. Asi mi to neuvěříte, ale já mám ráda i ten shon a posedávání, respektive čekání na letišti. Vyvolává to ve mně takový zvláštní asi nepochopitelně příjemný neklid.
Těšila jsem se, že až mému miminku bude alespoň šest měsíců, zasvětím ho do vzruchů cestování. A snad začnu psát i blog na téma „single maminka cestuje s malým svištěm“ nebo tak nějak. Budu radit maminkám, nebo jinému single rodiči, kde je to super a jak jim to usnadnit. Ne každý musí nutně cestovat jen za zábavou. A ono nic!
S malým se v „dnešní době“ (novodobě velmi oblíbený výraz většiny už není jen dominantou našich babiček) cestovat trochu bojím. Navíc je to i o skutečnosti, že nechci někam přijet, být dva týdny v karanténě a pak po návratu totéž. Jak si pak má člověk takovou cestu užít? Nebo si nechat strkat stěrku nosem až kdovíkam při potřebných testech. Stresovat se, abych neopomenula malý detail, který by mi cestu na poslední chvíli zhatil? Protože chvíli je to tak a hned zase jinak. Když se vláda rozhodne, je na chvíli rozhodnuto. Prokousání se všemi možnými „co musím/můžu a co naopak ne“ je dostatečně odrazující, abych cestování právě teď hrotila a neužívala si skvostných barev letošního extrémně nádherného podzimu.
Zároveň mne drží naděje, že se snad už brzy naučíme s covidem-19 žít plnohodnotně a cestování zase nabídne bezmezné možnosti. Prozatím si tedy cestování užívám alespoň ve vzpomínkách při psaní příběhů ze svého předešlého cestovatelského repertoáru. Třeba i vás, kdo je čtete, přenesou do oázy klidu a momentálně také tepla.
